Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky
Yüklə 251,01 Kb. Pdf görüntüsü
|
17
Svůj největší literární odkaz, román Obsluhoval jsem anglického krále, příběh vzestupu a pádu číšníka Jana Dítěte, nosil Hrabal v hlavě od šedesátých let. Prvotním impulzem mu podle jeho pozdějšího nakladatele Václava Kadlece bylo vyprávění hostinského z hotelu Modrá hvězda v Sadské o jeho učňovských letech, které Hrabal propojil s mnoha dalšími příběhy. Nakladatelství Československý spisovatel s ním dokonce již v roce 1966 uzavřelo smlouvu na knihu tohoto názvu. Hrabal ji nakonec napsal za osmnáct dní v létě roku 1971. O oficiálním vydání však nemohl ani snít. Román vyšel v opisech v disidentských edicích Petlice (1973) a Expedice (1976), v roce 1980 v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem pod titulem
názvem u nás poprvé vytiskla Jazzová sekce. Ve státním nakladatelství vyšel poprvé v polovině roku 1989, samostatně už v nových podmínkách o rok později. V zahraničí byl vydán v sedmnácti jazycích! Působivý je nejen příběh sám, ale román má vyznění i v druhém plánu, v onom největším literárním mistrovství. Kouzelné jsou pasáže z učňovských let pikolíka Jana, který se při své fyzické malosti toužil stát velkým nějakým jiným způsobem, když se mu to na „place“ nemohlo podařit. Vyprávění je poměřováno obecnou národní historickou zkušeností a samozřejmě osobní zkušeností každého čtenáře. Hrabal mistrovsky pracoval s několika vrstvami kontrastů. Myšlení číšníka Jana je omezeno rozlohou restauračních sálů, v nichž mj. obsluhoval habešského císaře. A jelikož je tam vše poměřováno cinkotem peněz, nakonec i mezi slečny paní Rajské, které ho dokáží obdarovat největší rozkoší, včetně té, že si ho jediné považují, přišel přece zaplatit, tak touží mít peníze, hodně peněz. Láska k německé dívce v době Protektorátu Čechy a Morava vyvolává další kontrast, který korunuje Janovo vědomí o vraždách českých vlastenců nacistickými okupanty ve chvílích, kdy musí vyvinout největší úsilí, aby ze sebe dostal sperma nutné k lékařskému posouzení, zda může být využito ke zrození té správné germánské rasy! Opět napětí mezi vytouženým snem a neúprosnou, absurdní realitou. A cožpak zklamání, kdy se hrdina konečně dopracoval k milionu a není mu to nic platné, úctu bývalých milionářů si nezíská ani v poúnorovém prostředí sběrného tábora, kde nakonec ani jim peníze nepomohou; Jana za sebe rovného však uznat nehodlají. Z velkého snu mu zbyl jen debilní syn… Dalším dílem, které mu také zajistilo trvalou úctu, je Hlučná samota (1976). Světové téma. Není divu, že velký francouzský herec Philipp Noiret nezaváhal, když mu režisérka Věra Caisová nabídla roli Haňti. Hrabal se natáčení účastnil, mihnul se také v epizodní roli. Sami diváci ale malým zájmem rozhodli o působivosti tohoto režisérčina debutu v celovečerní filmové tvorbě. Škoda. Hrabal se v knize opět vydal na „odvrácenou stranu Měsíce“, mezi lidi přehlížené, o něž světlo televizní reklamy nezavadí. Přesto vedou každý den své malé velké bitvy. Inspiraci získal jako balič starého papíru ve Sběrných surovinách ve Spálené ulici číslo 10, vedle kostela Nejsvětější Trojice. Šéfem mu tam byl bývalý ředitel banky, jehož skvělá kariéra skončila v roce 1948, pomocnou dělnicí pak bývalá dáma „z lepší společnosti“, žena taktéž bývalého ředitele velkého podniku, který byl po únoru odsouzen do vězení a ona tak přinucena živit se sama, na což nebyla samozřejmě zvyklá. A potom Jindřich Peukert, předobraz Jindřicha Haňti. Jeho příběh je na první pohled prostý – nad lisem, v němž presuje starý papír a všelijaké odpadky spolu s knihami plnými krásných a hlubokých myšlenek, medituje tak dlouho, až ho chtějí pro pomalost přeložit do balírny čistého papíru. Naprostá katastrofa! Pro Haňťu je všechno, čím se při lisování popsaného a použitého papíru zabývá, příležitostí k vyptávání se sebe sama. Rájem je mu podzemí, v němž se celý život pohybuje, peklo představuje zemský povrch, protože tam žijí lidé, kteří dávají
18
ničit krásná a moudrá poselství knih, možná klíč k životu a k poznání jeho smyslu. Hrabal tak postihl jeden rys doby, v níž rukopis vznikal, a vykreslil přirovnání nové krásy. „Dneska jsem navštívil topiče pod státní bankou, byl to nějakej univerzitní profesor… když přiložil, tak seděl u stolu a pracoval na spisku o tom, jak čtvrtej stav se vylidnil, jak dělníci odešli do nadstavby… a zjistil, jak třicet univerzitně vzdělanejch lidí dneska je zaměstnaných jako topiči, že padesát lidí s titulama dneska jsou vrátní, že tisíce bejvalejch soudruhů řídí náklaďáky a dělají taxikáře, zkrátka že ti, co byli páni a dělali nadstavbu naší společnosti, tak teď posílili ten čtvrtej stav natolik, že tvoří speciální třídu, posílenou stovkama sociologů a spisovatelů a techniků a vědeckejch pracovníků, takže ti, kteří jsou na dně, tvořejí vlastně intelektuální vrstvu velkejch kvalit… To mi vše vykládal ten fousatej kluk a měl krásný oči, když kráčel, aby znovu přiložil, měl takovou elegantní chůzi, byl to ušlechtilej člověk, svrženej anděl…“ napsal v druhé rukopisné verzi Hlučné samoty. V knize ukázal, že nebesa se zřítila. Nebesa „nejsou humánní“, jak stále opakuje Haňťa. A tak se svržení andělé uchýlili z povrchu zemského do podzemí, kde dovedli vytvořit svůj malý ráj. Ona lůza, mající v sobě více lidskosti než študovaní a pomazaní. Hrabal se opět projevil jako mistr kontrastu, jako vladař toho, čemu říkal „pražská ironie“. Přestože Haňťa vstřebal stovky a stovky knih, které musel zničit, nedozvěděl se, nač se celý život tázal. Snad byla nejdůležitější láska. Nakonec zjistil, že to podstatné se stejně z knih nevyčte, ale musí se prožít. A když jednomu dojdou síly k odporu nepřízni okolního světa, život končí. Po vzoru Seneky a Sokrata. V jiné verzi románu Haňťa o své sebevraždě pouze sní. (Jak daleko anebo blízko bylo pro Hrabala jako autora i člověka od snu ke skutečnosti?) Haňťa odešel do svého druhého ráje.
Už z doby prenatální byl Hrabal prostoupen pocitem viny. Existuješ, tedy jsi vinen. Onen těžko vyslovitelný pocit, snad původně boží trest za Adamův hřích, kterým se vyhnal s Evou z ráje. Kdoví? Však si také jednou Hrabal zapsal: „Odpusťte smrtelný hřích a zapomeňte, že jsem se narodil.“ „Jednu neděli, když jsem ještě byl v břiše mé maminky, můj prchlivý děd před obědem vytáhl ji i se mnou v jejím bříšku na dvůr, strhnul pušku a řval… Klekni si, já ti zastřelím! A moje maminka, odrostlá holčička, spínala ruce a prosila za mne… Nakonec vyšla babička a řekla… Pojďte jezt, nebo to vystydne! A tak jsme šli, moje dánská dámo, jezt a já jsem tady… ale ten strach přes bříško mojí maminky zůstal ve mně…“ napsal v roce 1990 v Dopisu Dubence nazvaném Totální strachy, kdy ho dánská novinářka přiměla k sebezpytování, proč chodil během normalizace k Tygrovi a nebyl zavřený v kriminále. Postupem času v sobě vypěstoval pocit odpovědnosti nejen za sebe, ale prakticky za celý svět. Jakkoli byl schopen sledovat zánik „starého“, čehož zdánlivě nelitoval, dokázal přijmout pocit viny za všechno zlé, s čím se kdy setkal. Když sledoval kruté dějiny navzájem se vraždících lidí, bylo mu, jako by to zavinil on sám nebo jako by on sám byl obětí. Souběžně zažíval pocit vykoupení ze svých vin. „Ty velké masakry, to jsem já.“ „Uvědomění si porážky je počátek vítězství,“ napsal také. „Ale! Svět není nic samého než samé vítězství a lidé nedělají nic jiného, než že pořád vítězí, tak jako po srážkách aut na celém světě to vždycky zavinil ten druhý, ne já. Počínám vítězit, že se přiznávám k malérům, které se mi nestaly, beru na sebe havárie, které jsem nezavinil, tak všechny prohry jsou moje vítězství. Nejkrásnější nemoc na světě je Yüklə 251,01 Kb. Dostları ilə paylaş:
|