Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky
Yüklə 251,01 Kb. Pdf görüntüsü
|
13
jsem byl stejně jako u Teigeho mnohokrát, byl popraven. Zatočila se mi hlava. Připadalo mi to nemožné. Zapřísáhl jsem se, že budu bojovat proti Sovětskému svazu do konce svých dnů. Větší rozum než my měli naši rodiče, kteří se nás snažili krýt, pomáhat, mě otec přivedl na fígl unikat prostřednictvím pobytů v blázinci.“ „Je třeba říkat mladým lidem o tom, co bylo. Každý agresor zabral vždycky především historickou paměť,“ dodal Bondy. „Dnešní mladé generace nevědí, že je jim brána historická paměť, že se rodiče bojí mluvit o tom, co bylo v jejich generaci dobře a o čem si i se svými rodiči a dětmi mysleli, že o to nikdy už nemohou přijít.“ (Nejde tu už tak o literaturu a tak nechám zbytek na Bondyho portrét v další knize.) Od roku 1935 se datovalo Hrabalovo celoživotní přátelství s hudebníkem a básníkem Karlem Maryskem, jejich zájem o literaturu je přivedl v roce 1945 ke společnému Manifestu neopoetismu. Na přelomu 40. a 50. let se Hrabal sblížil s řadou dalších osobností (mj. s Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem, se kterým přispíval do samizdatového sborníku Život je všude. Přispíval také do undergroundové edice Půlnoc). Psal experimentální prozaické texty Kain, Slavná
Ve smyslu teorie tzv. umělého osudu, experimentální snahy utvářet vlastní život proti přirozeným dispozicím a vytvářet si tak předpoklady umělecky naléhavé tvorby, odešel tedy v červnu 1949 na brigádu do kladenských hutí. Dělal u martinských pecí v ocelárně Poldi. On, „doktor“, jak ho všichni nazývali, v jedné řadě s kladenskými dělníky, potomky těch, kdo přišli v polovině 19. století stavět „černé“ Kladno, s revolučními snílky, ale i s bývalými majiteli továren a bank, intelektuály a živnostníky, které mocenský převrat zahnal mezi „dělnickou třídu“. Tento střet hodnot, světů, životních osudů Hrabala fascinoval a koval jeho poetiku. Jak by nemohl být v kladenských hutích po únoru 1948 přítomen duch velkého pábitele strýce Pepina! Jak jsem řekl, Hrabal viděl na vlastní ruce, jak se z nepotřebného šrotu stává nová litina, ocel, jak se starý svět mění v ohni a dýmu na nový. Přece miloval kontrasty. Naučil se nelitovat toho, co odchází, co mění svou strukturu a získává novou. Naučil se být očitým svědkem, který musí zapsat a napsat všechno, co ho dojímá a současně pobuřuje, že musí vydat na psacím stroji svědectví ne o každé události, ale o jistých uzlinách reality, jako by si stříkal na bolavý zub studenou vodu. V červenci 1952 utrpěl těžký úraz hlavy. Utržené železné kolo mu dokonce prorazilo lebku. Moc si z toho nedělal. Ještě ten den šel na schůzku. Po nemocniční léčbě následovala dlouhá pracovní neschopnost, měsíc rehabilitace v sanatoriu ve Vráži u Písku. V dubna 1953 byl konečně uznán schopným k lehčí práci. Všechno bylo najednou jinak, jen osudové spojení života s literaturou se ukázalo jako nevratné. Vrátil se do Poldovky, ale bylo zřejmé, že už nemůže dojíždět a potřebuje méně namáhavou práci. Opustil tedy Kladno a v říjnu 1954 nastoupil v pražských Sběrných surovinách. Ve Spálené ulici, v té dnes již zrušené sběrně starého papíru, kde sloužil do února 1959, potkal Hrabal svou druhou velkou inspiraci – bývalého vzpěrače, skokana o tyči a ragbistu Jindřicha – Heinricha Peukerta, zvaného Haňta. Píše o něm povídku, která později vyjde s názvem Baron Prášil. Strojopisy Hrabalových textů se pomalu dostávají do oběhu. Právě Jiří Kolář s Josefem Hiršalem vydávají v roce 1956 strojopisný almanach Život je všude, kde je pět Hrabalových próz, jako příloha Zpráv Spolku českých bibliofilů vycházejí jeho
kulisy za rohem svého bydliště, v libeňském divadle S. K. Neumanna. V roce 1962 mu jeho milovaná žena Eliška, s jejímž odchodem počátkem 80. let se nikdy úplně nesmířil, poradila, aby opustil místo kulisáka a statisty a věnoval se cele psaní.
14
V roce 1963 vyšla sbírka povídek Perlička na dně a bylo to zjevení. Po roce přidal další, nazvanou Pábitelé, a fenomén Hrabal byl na světě. O jeho zdrojích se tehdy všichni mohli jen dohadovat. V prostředí literatury vedené k výrazné společenské, až propagandistické funkci „socialistické literatury“ působily jeho prózy jako zjevení, jako hold obyčejnosti života vnímaného bez ideologických klapek na očích. Jako zpěv nezávislého básníka hledajícího onu pomyslnou „perličku na dně“, což samo dává lidskému bytí smysl. I z tohoto důvodu patří Hrabal (podobně jako Fuks, ten ovšem z jiných důvodů) k největším osobnostem nejenom české literatury 20. století. Nikdo tak nedokázal spojit génia dvou velkých pražských spisovatelů Kafky a Haška jako on. Společně vnímat zdánlivě neslučitelné. Prociťované odcizení ho přivedlo k pochopení prvního, znalost hospodských vypravěčů a záliba v kontrastu, v „pražské ironii“, jak sám říkal, ho sblížila s druhým.
Abychom postoupili dopředu, musíme se na chvíli vrátit. Psal se rok 1924, když se v nymburském pivovaru objevil otcův bratr Josef. Neustálým „řvaním“, protože jinak než křikem se nevyjadřoval, zdůrazňoval, že přijel na čtrnáct dnů, maximálně na měsíc, na rok. Nakonec zůstal s rodinou trvale a Bohumil s ním svázal vlastně celý život. Dokonce víc, i svoje dílo. „Můj otec byl ambiciózní muž,“ říkal Hrabal, „prací chtěl udělat díru do světa a na nic jiného nemyslel. Můj opravdový otec je strýc Pepin.“ Muž s bílou námořnickou čepicí na hlavě plné fantaskních příběhů. Podle diktátu strýce Pepina v roce 1949 sepsal Utrpení starého Werthera, základ textu k další úspěšné knize Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964). Nekorigovaný tok řeči vzniklý a zároveň zasutý kdesi ve vědomí se i díky Pepinovi stal metodou Hrabalovy tvorby poté, co si vyzkoušel portréty lidí obklopujících ho v Poldině huti. V onom roce 1949 bydlel Hrabal v podnájmu v Praze a strýc Pepin za nim přijížděl z Nymburka. Ve svém obvyklém stavu vytržení mu diktoval mnohokrát opakované historky, které Hraba zapisoval na vypůjčeném psacím stroji a dnes už nikdo nezjistí, nakolik je upravoval. Existoval prý dokonce i magnetofonový pásek s Pepinovým hlasem, nejspíš se ale ztratil ve víru změn a stěhování. Nakonec to ani není důležité. „To jsme celkem sedmkrát psali ty ,protokoly´, což byl Pepinův výraz,“ vzpomínal Hrabal, „a mě nakonec začal bavit ten proud vět, příběhy jsem už tolikrát slyšel vyprávět doma a ve společnosti na břehu Labe, u sousedů, ale tak jako správný chasid jsem se divil a předstíral úžas, který jen přiléval olej do hasnoucího zdroje vyprávění, dokonce jsem nosil strýci pivo s rumem, aby hovořil ještě a ještě, až do únavy; teprve psaním jsem shledal, že ty příběhy bez ladu a skladu nakonec mají svůj řád, už jsem dopředu býval napjatý, zda strýc Pepin nezapomene na nit, kterou přetrhl… a opravdu, strýc za několik minut, za dalšími příběhy, které musel zničehonic vyprávět, zase se vrátil, navázal tam, kde před téměř dvěma stránkami přestal, a vyprávěl dál, aby opět stržen naléhavostí obrazu, který před ním vyrostl jako atomový hřib, musel ten zázračně se objevivší obraz dovyprávět, někdy i tento obraz se štěpil a jako ohňostroj vybuchoval dalšími obrazy.“ Bylo by ale ploché spatřovat v Hrabalově próze jen přepis strýcova vyprávění. Jeho „nelogičnosti“ doprovodil vlastním pábitelským viděním a citem a tak dotvořil text. Podle mého se tady dotýkal přímo dřeně Haškovy poetiky prosazované v
Yüklə 251,01 Kb. Dostları ilə paylaş:
|