Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky
Yüklə 251,01 Kb. Pdf görüntüsü
|
19
zdraví. Většina lidí je tak nachcípaná, že opak je výjimkou. Musí člověk být hodně nemocný, aby pak mohl být zdravý.“ Sám sebe vůbec nešetřil: „Děsně jsem zestárl, lžu, kudy chodím, pravdu nevidím, ani skrz brlinky, ani skrz laťový plot nepravd a polopravd, kterými jsem se oplatil. Ale lotr a podlec, který říká svoji lotrovskou a podlou skutečnost, blíží se víc pravdě než pokrytecký moralista… Maminko, proč nejsou holky kluci?“ Jak už jsem uvedl, jako jeden z mála spisovatelů se po listopadu veřejně v eseji vyzpovídal ze svých vztahů s „režimem“ a se Státní Bezpečností. Se svými „chybnými výkony“. (A přiznal se, že pobýval, i když jen měsíc, dva, v komunistické straně. Než zjistil, že tato organizace vyhlašující velké sny není šálek jeho čaje.) „Tak co chcete?! Chcete se kamarádit s Vaculíkem anebo chcete jet na pláže v Thessaloniké? A díval se na mne a já jsem dál bledl a zakoktal se… a usměvavý úředník mi hladil hřbet ruky a já, i když bylo léto a byl jsem opálený, cítil jsem, že jsem bledý… jeho pomocníci vypadali jako pomocníci z Kafkova Zámku, pomocníci zeměměřiče K… Moje žena Pipsi… Radívala mi, pošli je do prdele! Ale já jsem si zadal, já jsem už byl v tom, a navíc mi přibyl Jarda Kladiva (to byl významný historik kultury, mj. před a po srpnu 1968 děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, ovšem než byl vyhozen), který mne U tygra přesvědčil, že on jediný může o mně napsat můj životopis… a tak jsem mu nosil všechny ty moje texty a poznámky a sedávali jsem u piva, někdy i u něj, a tak jsem se dostal zase s Jardou do samizdatů, přicházela dáma odněkud z ministerstva, a já jsem jí dával texty a ona mi je vracela, originál a tři kopie a já jí dal stovku tuzexových bonů… a k tomu jsme měli knihařku, která nám ty knihy vázala, a tak jsem navíc měl obtížené svědomí tou dámou, která nám vázala ty naše strojopisy do knih v krásných deskách… a proto jsem s fízly mluvil slušně, uhýbal jsem a nemohl jsem se dočkat, až se rozejdeme a já budu sám a trnout, kdy se zase setkáme, protože vždycky jsem něco přeci jen řekl a tak měli úředníci ministerstva na lanči, do Belvederu někdy přišli dva, někdy i tři, a já jsem jim podepisoval svoje knihy, srdečně a přátelsky, ale oni sledovali nepřímými otázkami, kde se ty moje samizdaty tisknou a kdo dodává papír a s kým se stýkávám… a já jsem, abych měl pokoj, vždycky něco řekl, co jsem pak litoval a hroutil jsem se…“ Karel Srp, který se spolu s dalšími z Jazzové sekce zasloužil o vydání
právě u nich. Tehdy nebylo tak jednoduché dostat se k tiskařskému lisu, všechny rozmnožovací stroje byly evidované, ale jako vždy, pod svícnem bývala i tehdy největší tma. I tohle patří k tehdejší době, i to patří k Hrabalovi. „Líbil se mi na něm vůbec přístup k životu,“ řekl mi ještě Oldřich Hamera. „Hrabal měl přitom dvě tváře: jednu přívětivou a druhou, řekl bych, vyhazovací. A rád je střídal. Seznámil mě s ním Vladimír Boudník, to bylo v roce 1964, kdy se v libeňské restauraci Šumava i jinde scházela parta literátů, výtvarníků. Vladimír a Stanislav Vávrové, Marysko, Vladimír Merhaut atd. S Boudníkem jsem se zase seznámil v ČKD, v závodě Trakce, kde jsem dělal po vojně opraváře strojů. Když mi tam Vladimír ukazoval svoje Básně pro Helenu, tak jsme zjistili, že to bylo pro mojí tetu, s níž chodil, když ještě byl v Kovoslužbě.“ Maličko odbočím. Díky Boudníkově podpoře začal dělat Hamera první grafické listy s motivy Barrandových trilobitů. A Vladimír mu také zahajoval v roce 1967 první výstavu monotypů v Mikrobiologickém ústavu v Krči. Tam vybojoval dvouhodinovou teoretickou, diskusní bitvu s odpůrci svého směru: explozionalismu. Nebojoval za sebe, ale za svého žáka (a za stejné ideály). To mu šlo líp, než když oslňoval kamarády Hrabala a Bondyho, nebo dělníky na Kladně nebo v ČKD, které chtěl také získat pro nové umění. Mohl se hádat o své sny, o svou práci. Hrabal také Hamerovi věnoval krásné řádky v Domácích úkolech z pilnosti: „Od dětství propadl Oldřich Hamera chlapecké vášni sbírat krásné kamení, hledat a
20
nacházet je ve skalách a kamenných lomech a na březích potoků a řek, až neodolal a s ještě větším nadšením sestupoval do slují a jeskyní, aby tam hledal… co? Sám asi nevěděl. Jenom přesně cítil, že nacházet jiné a jiné materiály je vzrušující, že rozlomený kámen voní odemknutou strukturou víc, než všechno to ostatní… A tak se stalo, že Hamera našel ve skále otisk, který jej poznamenal na celý život. V chvějících se prstech svíral trilobita… A bylo v zákonitosti podivuhodných setkání, že se spřátelil s grafikem Vladimírem Boudníkem, který Hameru pozval na večeři, a než ten dojedl, Vladimír špičkou boty vytáhl zpod kanape satinýrku, nanesl rychle na list základní barvu, a pak několika mocnými údery barev a tvarů prohnal tak vyšňořený list satinýrkou na druhou stranu a ukázal, kterak tímto způsobem může tvoři každý. A Oldřich Hamera uviděl, že tady je počátek jeho nového života, že se roztrhla nebesa, a on, který do této chvíle věděl pouze CO, od této chvíle začíná vědět i JAK, uviděl, kterak variace a nuance tiskařského řemesla, hmatavé prožitky tiskařské černě, cit pro materiál se propojily s obsahem jeho minerální touhy. A v ten čas večeře u Vladimíra Boudníka našel Hamera i to svoje PROČ, ten dostatečný důvod, který je hnací silou, perspektivou, za kterou lze neustále jít, mýdlem, kterého mytím neubývá, ale naopak.“ „Bogan měl dobré srdce, kdo se někdy zmínil, tak tomu pomáhal,“ vyprávěl mi Hamera. „Jednou jsem se svěřil, že by kluk chtěl nějakou věžovou aparaturu, ale jako dělník jsem vydělával dvanáct stovek měsíčně, z toho se to pořídit nedalo. Hrabal měl už tehdy peníze, protože on nic kromě piva a toho, co nosil zrovna na sobě, ani nepotřeboval. Takže když za námi přišel syn Norbert, skoro dvoumetrový klacek, Bogan mu povídá: ,Tady máš peníze na tu aparaturu, aby je tatínek nepropil.´ Když v roce 1968 na Mikuláše spáchal Vladimír Boudník sebevraždu, tak jsem založil samizdatovou edici Explosionalismus, kde jsme mapovali Boudníka. Potom jsem pro Vaculíkovu edici Petlice udělal frontispis pro Hrabalova Něžného barbara. Značka Pražské imaginace je také moje, ale to už je tak dávno…“ Když zavřeli jednoho známého malíře, tak se Hrabal jen zeptal: „Kolik má dětí?“ „Tři.“ „Tak to máme třicet tisíc.“ A hned druhý den, pěkně brzo ráno vstal a šel do spořitelny a odnesl v síťovce jeho manželce třicet tisíc. To nebylo málo peněz a plno věcí se penězi ani nedá poměřit.“ Hrabal pociťoval odpovědnost za kdejakou špatnost světa. Měl rád kočky, jež mu asi trochu nahrazovaly novou generaci, kterou člověk zpravidla přivede na svět. Když se tak nestane, uplatňuje se podobný mateřský či otcovský vztah i ke zvířatům. Hrabal tak vnímal odpovědnost i za ně, jako rodiče za své potomky. Je to tak. Svůj díl péče, viny i za nevykonané, spatřoval v kočce či psu, jejichž jas v očích vyhasl na silnici. I z toho vinil sám sebe. „Když obracím rýčem zem, jako bych si vkřupnul rýč do hrudi, když motykou okopávám zeleninu, jako bych si motykou tloukl do hlavy, když zatloukám kůly k rajčatům, jako bych si do srdce vrážel kůl, když řežu vrbové proutí na dýnovačku, jako bych si uřezával prsty. Každé moje jednání se mi vrací, a tak jsem každý den svědkem a příčinou svých dramat. Spasen budu jedině láskou ke kocourům, ač bych je každý den nejraději zastřelil. Ovšem kdopak by nechtěl zastřelit Boha, kdyby byl k trefení.“ Hrabal po autonehodě, při níž se on i Eliška srazili s kamionem a z níž vyvázli s minimálními následky (polámal si „jen“ žebra), vnímal vše jako trest za kočky, které předtím viděl na silnici a nedokázal je uchránit. Vinen jsi, vinen svým pouhým zrozením, vinen jsi nezabráněním zločinům druhých. Jako by řekl s Franzem Kafkou: „Nepřinesl jsem si, pokud vím, na svět vůbec nic z toho, co život vyžaduje, nýbrž jen obecnou lidskou slabost. S ní – z tohoto hlediska je to obrovská síla – vstřebal jsem silně do sebe negativní stránku své doby, Yüklə 251,01 Kb. Dostları ilə paylaş:
|